Jsme dobří. Letos jsme začali dovolenou vymýšlet již o dva měsíce dopředu! Lepšíme se, časem to možná zvládneme naplánovat tak, aby nebylo 90% příhodných penzionů plných ;-). Nicméně s výběrem jsme byli (všichni tři) nadmíru spokojeni. Zarezervovali jsme si  penzion u Hergetů v Jetřichovicích kousek od Děčína – naprosto dog friendly ubytko (https://www.jetrichoviceubytovani.cz/). Paní majitelka je velmi příjemná a ochotná paní, nechala se celá oblízat a obmazlit Artuškem, který byl samozřejmě v sedmém nebi a pokaždé, když jsme odcházeli z apartmánu, tak čekal u jejích dveří, jestli tam jako náhodou není a jestli se jako náhodou nechce zase pomazlit. Hned se ptala jestli máme misky a hračky a že může klidně všechno půjčit. Artuš se asi tvářil, že doma nemá jedinou hračku, takže vyfasoval gumový míček s bodlinkami, který mu byl záhy odebrán, neboť začal s jeho destrukcí. Co byl teda luxus, byly ručníky dole u vchodu, do kterých jsme mohli utřít psa, kdyby bylo hnusné počasí a misky s vodou venku před vchodem. Z dvorečku se dalo jít za dům, kde byla prostorná, ač trošku zarostlá, louka, kde jsme mohli chodit na takové to rychlovenčení než jsme vyrazili na výlet nebo večer, když už se nám nechtělo nikam daleko.

Jetřichovice je poměrně malá vesnička, za to hojně “přepenzionovaná” a hlavně výhodná z hlediska polohy. Přímo odtud se dostanete na první turistické stezky do národního parku. Shodli jsem se však, že kdybychom to chtěli obejít úplně všechno, potřebovali bychom na to ještě další týden. Protože bylo v tu dobu horko jak v pekle (tedy okolo 35°C :-)), chodili jsme na výlety brzy ráno a vraceli se na oběd. Jelikož jsme neměli apartmán s kuchyňkou, užívali jsme si bez vyvařování v restauraci Dřevák, která je přímo naproti penzionu přes cestu. Artuška jsme brali s sebou a nebyl problém ho vzít i dovnitř. Paní servírka byla moc příjemná a jednou za námi běžela i přes cestu, že jsme nechali pejskovi pod stolem jeho kostičku na žvýkání, no co on by si bez ní počal, chuďátko! 🙂

K večeru jsme chodívali za vesnici do posekaných polí, do lesů a ke skále Kočičímu kostelu, takže se Artušek proběhl, aniž by měl z vedra jazyk až na vestě.

Na konci vesnice je potom velmi příjemná cesta k Dolskému mlýnu, kde se natáčela Pyšná princezna. I když ta zřícenina už mlýn nepřipomíná ani náhodou, je to skvělá procházka v takto parných dnech, protože stezka vede lesem podél potůčku, takže náš pes zažil druhé sedmé nebe. A třetí nebe po té, co zjistil, že jsou v potoce ryby, které může honit.

Výletů do okolí je tu nepřeberné množství, stačí zvolit podle délky a náročnosti. První den jsme zvolili náročnější okruh (náročnější byl ale hlavně kvůli vedru) z Jetřichovic na zříceninu Falkenštejn (kam je stejně zákaz chodit) k Suchému vrchu a celý jsme jej obešli dokola až do Rynartic. Výhoda Českého Švýcarska je rozhodně v tom, že většina stezek je v lese, takže i v teplejších dnech s váma může hafan šmajdat bez problémů. Tenhle výlet byla spíš taková zahřívačka, nic moc k vidění na trase není, odměnou je však božský klid, protože jsme za celou dobu potkali sotva 5 lidí. Z Rynartic dále po modré narazíte na červenou turistickou stezku do Pavlina údolí, která kopíruje záhyby říčky Chřibská Kamenice a dovede vás zpátky do Jetřichovic. Skvělé osvěžení na závěr pro nás i psisko 🙂

Z nedaleké Vysoké Lípy jsme si udělali výlet k Malé Pravčické bráně. S tou velkou se teda nedá moc srovnávat, ale aspoň tam nejsou haldy lidí 😉 Po červené se dostanete na Mezní louku, která je také poměrně frekventovaným výchozím bodem do všech směrů. Odtud se také dostanete k Divoké soutěsce, po níž se musíte přepravit pouze na lodičkách. My jsme měli auto na parkovišti v Lípě, takže jsme se vydali po modré. Trošku jsme doufali v nějaké vyhlídky, ale holt České Švýcarsko nejsou Tatry, takže většinou vidíte jen les…

Artuška výlety dost zmohly (byl hodný, až nám to bylo divné), a tak jsme na další den vybrali kratší, za to odvahově náročnější trasu po červené z Jetřichovic na Mariinu skálu, k Vilemině stěně a Rudolfovu kamenu a pak zpět po zelené do Jetřichovic. Tato místa jsou trochu náročnější, protože často stoupáte po skalních schodech a kamenech, takže rozhodně nedoporučuju pro psy, kteří mají problém s klouby. Artuška musím hodně pochválit, protože s námi vyšplhal až téměř na vrchol a rozhlednu na Mariině skále a šel s námi i přesto, že jsme stoupali po chůdkách mezi skalami, kde by kdejaký pes asi neměl odvahu vlézt. Byla to taková zkouška důvěry.

Když už jsme byli v tom Českém Švýcarsku, tak jsme si nemohli nechat ujít slavnou Pravčickou bránu. Rozhodli jsme se jít bez psa, protože jsme přesně nevěděli, jak tam trasy vypadají a jestli nás vůbec nahoru k bráně se psem pustí (chodí se tam přes hotel a přes turnikety). Další věcí byly lodičky v místech, kde se jinudy nedostanete. Psi na lodičky po Divoké i Tiché soutěsce můžou (z protijedoucí lodičky na nás čučel tollerek a za náma jel labík:)), ale říkali jsme si, kdo ví, jestli bychom toho našeho ťuňťu do té lodi dostali a pokud ano, tak by se stejně chtěl pořád koupat :-). Musím upozornit, že k Pravčické bráně i dolů k soutěskám vede hodně (fakt hodně) schodů, takže jsme nakonec udělali dobře, že jsme psa s sebou nevzali. Ten si spokojeně chrupkal “doma” na penzionu.

České Švýcarsko je údajně jedno z nejnavštěvovanějších míst v ČR, ale k našemu překvapení tu nebylo tolik lidí, jak jsme očekávali. Až na Pravčickou bránu, kde se vyrojili takoví ti sváteční turisti v balerínách málem na podpatku, což se dalo tak nějak čekat. Možná to bylo předchozími povodněmi nebo nepokojema ve Šluknově, těžko říct. Chtěla bych ještě upozornit, že v národním parku je mimo jiné zakázán volný pohyb psů, často procházíte i první zónou národního parku, kde by to mělo být samozřejmostí. Naše psisko sice zvěř nehoní, ale za to by šel kontrolovat míjející turisty a jejich svačiny, takže v místech, kde byla vyšší koncentrace lidí, byl připnutý na postroji k bedernímu pásu a švindloval tahání paničky do kopce (se nebude přece namáhat, tahá se zásadně po rovině a z kopce). V místech, kde byla uzoučká stezka a hodně skal a balvanů, byl na volno, protože s mojí i jeho neohrabaností to byl určitě bezpečnější způsob chůze než ho tahat na vodítku, takže se veřejně přiznáváme k našemu prohřešku :-).

Závěrem – krásné místo, příjemné procházky lesem, nenáročné trasy i ty náročnější, velká spokojenost s jídlem a hlavně ubytováním, lidi taky fajn, příjemní ke psům i k nám. Co dodat víc :).