Na prvního máje jsme původně neplánovali nic odvážného, ale ze spontánního nápadu se nakonec vyklubal docela příjemný výlet.

Z Bystrce jsme se vydali napříč PP Pekárnou a pak polňačkou (bod A) k poměrně frekventované cestě vedoucí ze Staré dálnice do Žebětína, kterou jsme záhy překročili a šupajdili jsme cestičkou lesem nad zahrádkami k Mladému vrchu (bod B). Nahoře jsme vyplašili pár zajíců v jeteli, něco málo pofotili a vydali se skrz zahrádkářskou kolonii až dolů k popůveckým rybníkům (bod D). Cestou je taky jeden les – přírodní rezervace Bosonožský hájek (bod C), který se už dlouho chystám navštívit, ale ještě nebyla nějak chuť tam zrovna jít. Snad příště.

A to by nebylo ono, abychom si nedali v hospůdce u rybníků jedno starobrněnské (které nám v tu chvíli nepřišlo ani moc hnusné vzhledem k naší vyprahlosti) a mezitím se Artuš mohl dosytosti vyráchat v rybníce a přebít ten smrad ze…slušně řečeného “lejna” ve kterém se den předtím vyválel a nešlo ho odsmradit ani šamponem.

Po nabrání sil jsme obešli větší rybník a dostali se na neoznačenou cestičku (bod E), která se po chvíli napojuje na žlutou turistickou cestu (bod F). Stezka vede příjemným lesíkem, většinou podél Augšperského potoka, který vlnovitě protéká mokřadem a vytváří takové “mini” meandry. Naši procházku trošku narušil autodrom, kolem něhož cesta kousek vede, a zrovna to tam jelo na plné obrátky. Takové nesourodé zvuky, které nějak nezapadaly do nálady celého lesa. Naštěstí po pár minutám, jako mávnutím kouzelného proutku, ticho – zase jen ptáci, les a my.

Cesta vás pohodlně dovede přímo do Žebětína k zastávce autobusu Žebětín hřbitov, kde je malý “zádrhel” v MHD. Je tam pouze jedna zastávka pro oba směry. Autobusy 52 naberou lidi na této zastávce a jedou na jakousi “točnu” a vrací se zpět, přičemž je dobré si dát pozor na to, která 52 kam jede – jedna totiž jezdí na Mendlovo náměstí a druhá na ZOO přes Bystrc :).

Na 1. máje bylo více lidí u rybníků, ale kolem Augšperského potoka, až na pár cyklistů ani noha. Z Popůvek jsme vycházeli až v pozdních odpoledních hodinách, a tak bylo v lesích příjemně prázdno. V letních měsících bych ale i na této cestě očekávala hlavně dost cyklistů a snad i turistů, tak jako dneska skoro všude.

Trasa má dohromady asi 8 km, je nenáročná, šli jsme to cca 3 a půl hodiny, ale s přestávkou na pivko a neustálým zastavováním se kvůli focení 🙂

Jelikož střídavě přicházelo jaro a střídavě nás obšťastňoval sníh, trefili jsme se výtečně do dne, kdy by člověk očekával zelenající se louky plné pampelišek a triko s krátkým rukávem, ale ono ejhle padal zase ten bílý…

Nakonec však vše vyšlo podle našich představ, neboť na zimní sraz jsme se nestihli domluvit, zato jsme měli ten jarní dubnový na sněhu. Protože louky v Moravanech byly pod vodou a minulý sraz byl v Bystrci, rozhodli jsme se tentokráté pro Vinohrady. 

Pár metrů za zastávkou Prušánecká (bod A) jsme to strhli prudce doprava a po chvíli se dostali na spletitou síť různých cestiček vedoucích do lomu.

Naším cílem byl v prvé části výletu hádecký vysílač (bod B), kde jsme na louce pod ním zas trošku zamíčkovali, aby se neřeklo, a pak se rozhodli to ještě protáhnout kousek po žluté turistické trase vedoucí na Šumberu. Asi v polovině se naše vedoucí výpravy Vendy rozhodla, že je potřeba trocha akce, tak jsme to švihli někam z kopce dolů lesem a dostali se na zpevněnou cestu (bod C), která vede pro změnu zas od Šumbery směrem na Hády a zase těma ňuňu cestičkama jsme se vyplazili k našeho výchozímu bodu.

Hády jsou chválihodné místo, ačkoliv v době tepla a slunečního svitu se to tu hemží lidmi s piknikovými košíky, ale vzhledem ke sněžení, které nás cestou zastihlo, jsme potkali jen pár otrlých jedinců.

Jináč pěkné lesy, rozlehlý lom, lamy na planince pod námi a hlavně naši skvělí psí i člověčí parťáci :).

Po dlouhém rozmlouvání a domlouvání, po strastiplných potížích s psími kašli a deštivým počasím, jsme se sešli, abychom alespoň částečně obnovili rodinné svazky. Vymyslela jsem malebnou trasu v Bystrci, kterou jsme samozřejmě nestihli projít, ale i tak jsme si to užili. Na psí louce jsme dali na rozehřátí pár minut míčkaření. Artuš samozřejmě chtěl víc ten házeč míčků než míček, sestřička Karduška torpédo byla 90% vítězka za tenisákem a bráška Atreiek za boha nemohl pochopit, o co u toho házeče vlastně jde. Procházka přírodní památkou Pekárna proběhla v poklidu a na závěr této relaxace Fíbo dopřál svém čumáčku bahenní koupel v  lesní kaluži.

Cestou k Žebětínskému rybníku musela být psiska na vodítku, protože vypustit smečku mezi ohrady s koňmi by byla vražda i sebevražda zároveň. Za rybníkem je rozsáhlé pole, kde jsme míčkovali, míčkohledali a zase míčkovali. Psiska jsme vyběhali a unavili. Mamča Abbey, aby šla příkladem pro své dětičky, se “ovoněla” přírodním parfémem v nedaleké zahradě a v pohodičce se šlo nazpátek. Abbey šla hned nedobrovolně na očistu do potoka, Artuš s Viky naopak dobrovolně. Rozloučili jsme se všeci na parkovišti, kde jsme ještě vyfasovali od Atreiovy paničky tenistky dvě bedny tenisáků. Nu, bylo to pěkné shledání, i nějaký obdiv jsme sklidili, když jsme se se smečkou šesti černých psů ploužili polem či lesem. Nechť se příště sejdeme opět v tak hojném počtu!